RSS
| Biometrie: ruka stokrát jinak |
|
Autor: odborný redaktor Tomáš Přibyl Dvakrát otisk prstu Začneme asi nejtypičtějším rozlišovacím znakem: otiskem prstů. Už v jeho případě rozlišujeme dvě identifikační metody, a to podle globálního vzoru nebo podle podrobnosti. Pokud se snažíme srovnávat otisky prstů podle globálního vzoru, rozložíme si vytvořený obraz na oblasti a srovnáváme jednotlivé linie. Metoda je použitelná i při drobných poraněních, stačí na ni čtečka s rozlišením 250 dpi. Pokud používáme rozbor podle podrobnosti, pak studujeme otisk mnohem důkladněji. Studujeme typ znaků na otisku, jejich pozici v otisku, celkovou orientaci. Po naskenování prstu je předloha upravena tak, že se jednotlivé linie tenčí na šířku jednoho pixelu – tím se v podstatě vytvoří zjednodušený model. Až pak dochází ke srovnávání. Metoda je výrazně přesnější, ale třeba i malé poranění zásadním způsobem mění výsledek. Vyžadována je čtečka vyšší citlivosti, nejméně 500 dpi. Opticky, kapacitně nebo zvukovými vlnami? Existují dva druhy snímačů biometrických dat: optické a kapacitní. Optické si můžeme zjednodušeně představit jako fotoaparát s bleskem. Právě „blesk“ prst při skenování osvítí, čímž se jeho linie zvýrazní (vystouplé části linií odrazí světlo, rýhy pohltí) – obraz je pak zachycený CCD prvkem a odtud je převedený do světa nul a jedniček. Kapacitní snímače jsou také někdy označované jako silikonové. Prst je v jejich případě přikládaný na elektronický prvek tvořený soustavou miniaturních polovodičů. Křemíkový plátek pak funguje jako jedna deska kondenzátoru, prst coby druhá. Kde jsou papilární linie přiložené k plátku, je jiný odpor než v místech, kde nejsou. Tím vlastně vzniká elektronický obraz. Tyto snímače mají oproti optickým menší rozměr a i jejich cena je příznivější. Ale vadí jim suché nebo naopak vlhké prsty, protože právě (ne)přítomnost vlhkosti mění odpor a v konečném důsledku vytváří zkreslený obraz – což přináší problémy s růstem chyb. Oba dva systémy přitom mají i společné problémy: především jde o přesné umístění prstu na zařízení, protože i odchylka o několik málo stupňů může srovnávací software zmást, takže je nutné ji kompenzovat. Druhým problémem je rychlost: dnešní prvky jsou dobré pro verifikaci, ale při identifikaci jejich rychlost dramaticky klesá (hodí se tak maximálně pro databáze se stovkami šablon). V poslední době se začalo experimentovat i s dalším snímačem, který provádí skenování pomocí zvukových vln. Tato technologie je ale zatím v plenkách, snímače jsou mj. příliš rozměrné. Velkou výhodou metody ovšem je, že její přesnost neovlivňuje vlhkost nebo špinavé ruce. Ruka jako heslo Dalším prvkem, který můžeme z biometrického hlediska sledovat, je geometrie ruky. Prostě její silueta, obrys. Její tvar se u člověka s věkem nemění: jedná se např. o poměry délky a šířky prstů. Tato metoda ale umožňuje vzhledem k vysoké chybovosti pracovat jen s omezeným množstvím vzorků – hodí se na verifikaci, ale nikoliv na vyhledávání konkrétních osob. Její výhodou ale na rozdíl třeba od otisků prstů, kterých za sebou každý z nás zanechává denně stovky, je, že siluetu nikde neotiskujeme a je pro potenciálního útočníka obtížné ji získat. Každopádně se jedná o stabilní technologii, která se ve velkém používá už přes třicet let. Nepodléhá módním vlnám nebo technologickým výkyvům, takže i dnes se lze setkat se spolehlivě fungujícími přístroji patnáct let starými. Podobně jako otisků prstů lze použít i otisk dlaně. Což ale vyžaduje nasazení rozměrné čtečky, ale na druhou stranu se díky mnohem většímu počtu srovnávacích bodů dosahuje vyšší přesnosti. Pro představu: čtečka dlaně stojí 2000 až 4000 USD, snímač otisku prstu začíná někde u 20 USD. Rozdíl je tedy více než znatelný. |
