Autorem odborného článku k hlavnímu tématu je Tomáš Přibyl, externí redaktor.

Dnešní svět ICT nabízí širokou paletu paměťových médií, která se liší v mnoha parametrech: dostupností, cenou, rychlostí, kapacitou... A samozřejmě také dosažitelnou úrovní bezpečnosti.

Staré dobré disky

Musíme přitom mít na paměti, že na bezpečnost se díváme z několika úhlů pohledu. Jde například o bezpečnost fyzickou (nemůže být médium ukradeno nebo ztraceno?) či organizační (jaké jsou bezpečnostní směrnice ohledně nakládání s ním a daty na něm?). Na následujících řádcích se ale zaměříme především na technický pohled, tedy na spolehlivost.
Byť mu byl již několikrát prorokovaný zánik, pevný disk stále představuje nejrozšířenější paměťové médium pro ukládání a přenos dat. Ovšem zároveň je nejnáchylnější k poškození, a to především proto, že obsahuje mechanické součástky. Neb jak praví staré dobré technické pravidlo: „Když se to hýbe, může se to pokazit.“
Samozřejmě, že v případě pevného disku hrozí i další trable, například s elektronikou nebo softwarového charakteru, ale ty zdaleka nejsou tak četné, jako právě selhání mechanická.
Naším nejsilnějším partnerem je v případě pevných disků prevence. Tedy slušné zacházení se zařízením. Konkrétně jde o umístění do vhodného prostředí či minimální manipulaci i ve vypnutém stavu.
Dnešní „lepší“ notebooky jsou vybaveny čidly schopnými detekovat pád a ve zlomku sekundy disk zablokovat, aby při tvrdém dopadu (ve zlomku sekundy dochází k přetížení v řádu desítek G) nebyly mechanické součásti poškozeny. Vždy ale mějte na paměti, že jde o poslední záchrannou brzdu a že podobné zacházení pevnému disku z dlouhodobého hlediska rozhodně neprospívá.
Pokud už hovoříme o stabilním prostředí: firma Google udělala svého času studii, v níž se věnovala hledání „optimální provozní teploty“ pevných disků. Díky svým obřím datovým farmám totiž mohla sbírat statisticky významná množství dat po velmi dlouhou dobu. Studie ukázala, že pro disky je ideální neměnná teplota ve výši 39 stupňů Celsia. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že nadměrné chlazení zkracuje životnost mnohem více, než případné přehřívání. Aneb pokud šla teplota směrem dolů, odcházely disky do věčných lovišť rychleji, než při srovnatelných nárůstech nahoru.

Nejsou mechanické, a přece...

Disky SSD z čistě technického hlediska odbourávají zásadní nevýhodu pevných disků: neobsahují totiž žádnou mechanickou součást, která by si mohla „postavit hlavu“.
Nikoho asi proto nepřekvapí, že nejčastějším problémem je selhání řídící jednotky. Tedy čipu, který má na starosti řízení zápisu dat. Málokdy si přitom uvědomujeme, že počet jeho přepisů není neomezený a že dříve či později horní hranice dosáhneme. Tím ale riskujeme velmi nemilé překvapení, protože zatímco z pevného disku se zpravidla dá něco (= hodně) zachránit, v případě havárie SSD je mnohem pravděpodobnější situace, kdy se nedá zachránit naprosto nic.

Optická paměťová média

Optická média dnes představují CD, DVD či Blu-ray disky. „Dar přítele Lasera“ na ně provádí záznamy, které mají v závislosti na charakteru média (přepisovatelné/nepřepisovatelné) podobu vratných či trvalých změn. Pozor, přepisovatelná média mívají poměrně omezenou životnost: výrobci udávají zpravidla 1000 až 100 tisíc přepsání, ale realita bývá spíše tristnější.
Z hlediska obnovy dat při havárii jsou optická média velmi podobná pevným diskům: po selhání z nich pravděpodobně dokážeme alespoň část uložené informace obnovit. Každopádně nezapomínejte na kontrolu dat při zápisu (jen DVD-RAM ji má automatickou), protože právě špatné (a neodhalené) uložení dat bývá častou příčinou bezesných nocí.
U optických médií bývá kritické skladování. Pokud je disk vystavený přímému slunečnímu světlu, mohou z něj data zmizet v řádu měsíců! Stejně tak optickým diskům nesvědčí proměnlivé teploty a vlhko. Výrobci se sice dušují, že životnost dat by při správném skladování měla činit desítky let, ale běžně se lze setkat s médii, která jsou pouze několik málo let stará, správně skladovaná – a přesto nečitelná. Ovšem stejně tak se lze setkat s médii z počátků „vypalování“, na nichž jsou dodnes data čitelná (a to uváděná životnost bývala v řádu let). Inu, výjimka pravidlo nikdy nedělá.

Data v cloudech

Nejedná se zřejmě o paměťové médium v běžném smyslu vnímání: cloud těžko vezmu, přenesu, zamknu do šuplíku či trezoru... Ovšem k ukládání dat se používá čím dál častěji, takže jej nemůžeme ignorovat. Čistě technicky jde v drtivé většině případů o pevné disky, k nimž přistupujeme vzdáleně (pozor na dostupnost!).
Ovšem prakticky se to nedozvídáme, nemáme nad systémem žádnou moc a nevidíme mu pod pokličku. Data prostě „někam“ posíláme. Nebudeme se věnovat dalším otázkám bezpečnosti, jako je třeba soulad s legislativou nebo přístup neoprávněných osob k datům. Čistě technicky je u cloudů největší problém to, že jde o službu s určitými garantovanými parametry – které ale nikdy nebudou stoprocentní. De facto jsme tak odkázáni na bezpečnostní politiku poskytovatele naší služby (který je často limitovaný bezpečnostní politikou někoho dalšího, který...).

Paměťová média bez viny

Rozhodně stojí za to si uvědomit, že stoprocentně spolehlivé médium neexistuje a že každé se s námi dříve či později rozloučí. Proto je zapotřebí věnovat pozornost také pravidelnému a kvalitnímu zálohování. I když i zde platí ono, že stoprocentní spolehlivost neexistuje – ale selhání dvou či více velmi spolehlivých systémů v jednom okamžiku je přece jen méně pravděpodobné, než selhání jednoho samostatného.
A rozhodně stojí za to si uvědomit, že selhání paměťového média rozhodně nepatří mezi nejčastější příčiny ztráty dat. Dle organizace CompTIA je na vině nejčastěji lidský faktor, následně nedodržení bezpečnostní politiky a do třetice špatné označování dat (která tak „zmizí“ jen proto, že je nedokážeme najít). Selhání paměťových médií uzavírá první desítku nejčastějších problémů vedoucích ke ztrátě dat.
Z tohoto pohledu si vlastně paměťová média stojí velmi solidně.
Tomáš Přibyl